Připravovaná novela trestního práva. Část II.

V předchozím článku Připravovaná novela trestního práva. Část. I. jsme se věnovali připravované „depenalizační“ a „dekriminalizační“ novele trestního zákoníku a jejím dopadům do právní praxe.

Společně s novelou trestního zákoníku (hmotného práva) se připravuje rovněž novela trestního řádu (procesního předpisu). Novela trestního řádu je rovněž teprve ve fázi ukončeného připomínkového řízení.

S ohledem na zásadní dopady navrhovaného znění této novely již nyní shrnujeme klíčové návrhy a jejich dopady pro praxi. V rámci tohoto článku se tedy zaměříme na nejzásadnější navrhované úpravy trestního řádu.

Trestní řízení lze rozdělit do několika fází. Jde o tzv. přípravné řízení a řízení před soudem. Přípravné řízení trvá od zahájení úkonů trestního řízení (nejčastěji po podání trestního oznámení) až do okamžiku podání obžaloby k soudu. Po podání obžaloby k soudu se trestní řízení vede před soudem, který rozhoduje především o vině a nevině konkrétní osoby. V přípravném řízení vede trestní řízení tandem policejní orgán a dozorový státní zástupce.

Státní zástupce v rámci přípravného řízení zejména kontroluje činnost policejního orgánu, vyřizuje zpravidla stížnosti, může ukládat policejnímu orgánu pokyny k činnosti, může rozhodnout o tzv. odložení věci, sjednává podmínky tzv. odklonů trestního řízení (dohoda o vině a trestu, narovnání, podmíněné zastavení trestního stíhání), a musí či může (jsou-li pro to splněny podmínky) zastavit trestní stíhání.

Státní zástupce může zastavit trestní řízení bez toho, aby se celá věc projednávala před soudem. Podmínky pro tento postup upravuje § 172 trestního řádu. Kromě důvodů, kdy státní zástupce trestní řízení zastavit musí, pak § 172 odst. 2 trestního řádu upravuje důvody, kdy státní zástupce trestní stíhání zastavit nemusí, ale může.

Připravovaná novela trestního řádu navrhuje nový důvod, pro který by mohl státní zástupce zastavit trestní stíhání bez toho, aby se celá věc projednala před soudem. V § 172 odst. 2 trestního řádu je navrhován nový bod, a to pod písmenem d), který zní:

„Státní zástupce může zastavit trestní stíhání, pokud shromážděné důkazy nejsou dostatečným podkladem pro úspěšné zastupování obžaloby v řízení před soudem“.

Dle současné právní úpravy platí pro státní zástupce pravidlo: v případě pochybnosti, žaluj, resp. podej k soudu obžalobu (v řízení před soudem naopak platí zásada in dubio pro reo, tedy: v případě pochybnosti ve prospěch obžalovaného). Uvedené je mimo jiné odrazem tzv. zásady legality. Navrhovaný § 172 odst. 2, písm. d) trestního řádu výrazněji posiluje tzv. zásadu oportunity. Je tedy navrhováno posílení rozhodovací pravomoci státního zástupce o způsobu směřování a vyřešení trestního řízení.

Státní zástupce by tedy byl oprávněn posoudit shromážděné důkazy, a pokud by seznal, že tyto nemusí být dostatečné k „odsouzení“ konkrétní osoby, mohl by trestní stíhání konkrétní osoby sám zastavit. Státní zástupce by nemusel podávat obžalobu a nekonalo by se řízení před soudem.

Aby nedošlo k „zametání věci pod koberec“ navrhuje se zařazení několika pojistek:

• zastavení trestního stíhání z uvedeného důvodu bude moci přezkoumat a zrušit nejvyšší státní zástupce,
• zastavení trestního stíhání z uvedeného důvodu bude moci napadnout i poškozený, a to nejprve stížností proti usnesení o zastavení trestního stíhání, poté žádostí k nejvyššímu státnímu zástupci a poté případně návrhem poškozeného k soudu, který bude moci zastavení trestního stíhání zrušit; soud v takovém případě nebude moci nařídit státnímu zástupci to, aby podal ve věci obžalobu, ale může požadovat, aby bylo pokračováno ve vyšetřování a byly provedeny další vyšetřovací úkony.

Navrhované změny mají za cíl zamezit zbytečným a neefektivním trestním řízením, která jsou nákladná, difamující pro obviněného a zatěžující zejména pro jeho okolí a blízké osoby.

Navrhované změny jsou z našeho pohledu smysluplné a správné. Je však otázkou, nakolik bude daný institut skutečně využíván v praxi. Již nyní totiž mohou státní zástupci zastavovat trestní stíhání. V praxi však tato možnost využívána příliš není. Navrhované změny navíc zůstanou plně na uvážení každého jednoho konkrétního státního zástupce, kdy půjde o možnost, a nikoliv povinnost.

Narovnání je jedním z tzv. odklonů trestního řízení (tzn. alternativní způsob vyřešení a projednání věci).

Dle současné právní úpravy je v případě narovnání nutné splnit tyto podmínky:

• tento institut je možné využít pouze u přečinů (nedbalostní trestné činy nebo úmyslné trestné činy, jejichž horní sazba trestu odnětí svobody je do pěti let),
• poškozený musí s narovnáním souhlasit,
• obviněný musí dobrovolně prohlásit, že spáchal skutek, pro který je proti němu vedeno trestní stíhání (trestní řízení),
• obviněný musí uhradit poškozenému způsobenou škodu, tuto odčinit nebo učinit úkony potřebné k úhradě či odčinění škody, nebo jinak odčinit újmu vzniklou přečinem,
• obviněný musí vydat bezdůvodné obohacení nebo musí učinit jiná vhodná opatření k jeho vydání,
• obviněný musí zaplatit finanční částku (výše se bude lišit od podstaty věci) na pomoc obětem trestné činnosti, a
• takové vyřízení věci je vzhledem k povaze a závažnosti spáchaného přečinu dostačující.

Výhodou tohoto institutu je, že rozhodnutím o schválení narovnání dochází k zastavení trestního stíhání => dochází k okamžitému uzavření celé věci.

Nevýhodou tohoto institutu je zejména to, že k narovnání může dojít pouze pokud s takovým postupem souhlasí poškozený. Další nevýhodou je evidence narovnání v Rejstříku trestů.

Právě kvůli rozsáhlým podmínkám narovnání je tento institut v praxi využíván zcela minimálně. Obžalovaní totiž raději volí jinou formu odklonu, a to podmíněného zastavení trestního stíhání. V případě podmíněného zastavení trestního stíhání totiž není třeba souhlas poškozeného, a rovněž se tato skutečnost jinak projevuje v evidenci Rejstříku trestů.

Připravovaná novela trestního řádu navrhuje ve vztahu k narovnání následující úpravy:

• v případě náhrady škody/nemajetkové újmy a vydání bezdůvodného obohacení by nově před schválením narovnání postačilo uhradit/vrátit pouze 30 %; zbytek by se obviněný zavázal vrátit poškozenému v pravidelných splátkách,
• schválení narovnání by mělo ve vztahu k neuhrazené části náhrady škody/ nemajetkové újmy či bezdůvodného obohacení účinky pravomocného rozhodnutí (exekučního titulu) => posílení postavení poškozeného,
• je navrhováno vypuštění povinného výslechu obviněného a poškozeného před schválením narovnání => zrychlení celého procesu,
• povinnost obviněného zaplatit peněžitou částku na pomoc obětem trestné činnosti by dopadala pouze na některé případy, tzn. nebyla by paušální podmínkou pro sjednání narovnání.

Navržené úpravy jsou z našeho pohledu přínosné pouze částečně. Nadále totiž zůstává podmínkou tohoto postupu souhlas poškozeného. I s ohledem na faktory spojené s evidencí narovnání v Rejstříku trestů máme za to, že tento způsob vyřešení věci zůstane nadále spíše řešením výjimečným. Máme za to, že preferovanou variantou odklonu zůstane i nadále podmíněné zastavení trestního stíhání.

Trestní příkaz je jedním z druhů rozhodnutí trestního soudu. Trestní příkaz vydává samosoudce, a to bez projednání věci v rámci hlavního líčení (jednání před soudem). Trestní příkaz je možné vydat pouze pokud jsou splněny zákonem stanovené podmínky. Trestní příkaz je dále možné vydat pouze v případě, že samosoudce má za to, že skutkový stav věci je spolehlivě prokázán doposud opatřenými důkazy. Trestní příkaz se účastníkům doručuje do vlastních rukou. Od okamžiku doručení trestního příkazu má obviněný lhůtu 8 dnů k podání opravného prostředku, tzv. odporu. Pokud je proti trestnímu příkazu podán odpor, trestní příkaz se zruší a samosoudce nařídí v dané věci hlavní líčení (jednání před soudem).

Dle stávající právní úpravy mimo jiné platí, že trestním příkazem nelze uložit nepodmíněný trest odnětí svobody (tzn. vězení). Resp. ve vztahu k trestu odnětí svobody lze dle stávající právní úpravy uložit pouze trest odnětí svobody do jednoho roku s podmíněným odkladem jeho výkonu (tzv. podmínka).

Připravovaná novela trestního řádu však tuto koncepci zásadním způsobem nabourává. Dle navrhovaného znění by bylo možné trestním příkazem ukládat rovněž krátké nepodmíněné tresty odnětí svobody (tzn. vězení).  Konkrétně by tedy bylo možné trestním příkazem ukládat trest odnětí svobody do jednoho roku. Zda půjde o nepodmíněný trest odnětí svobody (tzn. vězení) či o trest odnětí svobody s podmíněným odkladem bude na úvaze soudu, resp. samosoudce.

Mezi další návrhy novely trestního řádu platí:

• posílení pozice poškozených,
• úprava pravidel a postupů v případě odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu.

Závěrem lze shrnout, že nastíněná novela trestního řádu je smysluplná a pro praxi může být přínosem. Problémem však může být, že tato bude lépe působit na “papíře” než v praxi. Zejména využívání nově navrhované možnosti zastavování trestního stíhání si bude žádat značnou dávku odvahy na straně státních zástupců.